Irán 23-07-2009
Irán je krásná a pozoruhodná země, která mi dala spoustu nezapomenutelných zážitků a vzpomínek. Je to země plná překrásných míst, přírody, památek a přátelských lidí. Proč právě Irán? Vzhledem k ostatním vzdáleným destinacím, které jsme chtěli navštívit, lze letenku do této země pořídit za rozumnou cenu. Irán je rozsáhlá země, ve které si každý najde to své krásné a jedinečné. Místní doprava je levná, stanovat je možné úplně všude a ve městech je na každém rohu volně dostupná pitná voda. Já jsem se zde cítila příjemně, tato země mě okouzlila, něčím, co je pro normálního Evropana nepochopitelné.
Naše dovolená v Iránu trvala celkem 18 dní. Letenky jsme si koupili PRAHA-ISTANBUL-TEHERAN 23.7. ve 14 hodin a zpáteční TEHERAN-ISTANBUL-PRAHA 9.8. v 7 hodin ráno. Oba lety byly zajištěny Turkish Airlines a pohoštění během letu bylo opravdu delicious. Ondra asi neřešil časový posun, protože jsme na letiště Imam Khomeini Intl přiletěli v jednu hodinu ráno. Myslela jsem si, že se na letišti vyspíme, ale hned si nás všimnul jeden pán, který nám poradil autobus do Teheránu a směnárnu. Směnili jsme si 100 eur a dostali za ně 1 400 000 riálů. A hned jsme byli milionáři! Protože nám pán ve směnárně směnil všechny peníze v hodnotě 20 000 riálů, začali jsme těmto modrým bankovkám říkat papírky. Koupili jsme si lístky na žlutý autobus za 2 papírky tj. za 40 000 riálů za oba tj. asi za 80 korun. V autobusu nám jeden anglicky mluvící pán poradil s první částí naší cesty, která byla směr Damavand. Napsal nám perské názvy autobusových nádraží, ze kterých jsme se měli dostat do městečka pod naší pětitisícovku. Díky němu jsme se nočním busem v Teheránu (silný zážitek - rychlá jízda; oddělené místa pro ženy/muže) dostali na východní nádraží, kde jsme stihli bus směr Reyneh. Zde jsem již mohla sedět vedle Ondry. Pan řidič si nás posadil na první místa a jako první jsme dostali občerstvení ve formě sušenek a džusu. Iránští řidiči jezdí vlastním způsobem. Jezdí maximální rychlostí, předjíždějí troubením a pruhy jakoby by neexistovaly. Ondry se opět ujali dva páni, kteří nám radili ze všech sil.
začátek - 24.-26.7.2009 - výstup na Damavand
Nechali jsme se vyhodit pod vesničkou Reyneh. Zde jsme se seznámili se sympatickým iránským párem Mohamedem a Spring. Zjistili jsme, že máme podobný cíl a na výstup jsme se vydali společně. Seznámili jsme se s panem Mustafou, u kterého jsme si odložili přebytečné věci a který nás svým nákladním autem odvezl na západní stranu hory do místa Chakeskandar 3 578 m.n.m.. Vzali jsme si baťohy na záda a vydali se na prvotní krátký výstup do shelteru West Sihorgh shelter 4 050 m.n.m.. Překvapilo mě, jak jsem byla slabá a že mi nohy nechtěli šlapat. Chtěla jsem to vzdát už tady, ale nebylo mi to dovoleno. Kluci si rozebrali můj baťoh, v druhé části mi dokonce Mohamed pomohl nést celou krosnu. Převýšení bylo jenom 500 m, ale byla jsem šťastná, když jsem to měla za sebou. Do shelteru jsme se dostali asi v 15 hodin. Myslím si, že nadmořská výška a nevyspání z minulé noci způsobilo, že jsem si vybalila spacák a hned ulehla. Ve 20 hodin nás kamarádi vzbudili na večeři. V chatě jsme byli skoro sami, takže to byl příjemný večer. Po večeři jsme si ještě dlouho povídali a potom znovu ulehli. Na aklimatizaci jsme měli jenom odpoledne a večer. Ondru bolela hlava, tak si vzal prášky, který dostal od dvou típků v autobuse. Mě bolela hlava také, ale z nevyspání. Noc byla klidná. Vstávali jsme v 7 hodin, v 8 hodin jsme se vydali na cestu. Dostali jsme zákaz sníst něco těžkého, protože žaludek v 5 000 m.n.m. nepracuje. Kluci si rozebrali moje věci, moje krosna se tedy stala "light". Vydali jsme se na cestu W Ridge. Stoupali jsme velice pomalu a asi proto jsem nepociťovala výškový úhrn kyslíku. Oproti včerejšku se mi šlo dobře, a to bylo fajn, protože cesta zpět nebyla možná. V polovině výstupu se stala cesta náročnější, museli jsme zdolávat sutě plné písku a kamení, které se nám sesouvali pod nohama. Také jsme přecházeli sněhové pole, kde jsme se navázali na lano. Krize jednoho člena způsobila, že jsme šli ještě pomaleji. Vrchol Damavandu jsme dosáhli kolem sedmé hodiny večerní. Krásný zážitek! Prozkoumali jsme střed kráteru, sírové výpary a udělali plno fotek. Na sestup jsme si zvolili jižní, nejznámější cestu. Nebyla však tak rychlá a jednoduchá, jak jsme si mysleli. Ve 21 hodin padla tma a my sestupovali přes kamenné stezky s čelovkami. Kolem 23 hodin jsme se dostali do shelteru 4 100 m.n.m., kde jsme přenocovali. Nebylo to zde tak útulné jako v shelteru na západní straně, ale byla to jediná možnost. Ráno nás Mohamed vzbudil v 7 hodin a po snídani jsme se vydali na sestup. Prvotním plánem bylo obejít shelter I, kde cizinci platí poplatek 50 USD, ale Mustafa na nás překvapivě čekal tam. Museli jsme tedy vzdorovat vymahačům poplatku (zahráli jsme si na anglicky nemluvící turisty) a ujet jim na Mustafově náklaďáku. Byli jsme unavení, proto jsme se rozloučili s našimi kamarády a zůstali přes jednu noc u Mustafy. Damavand jsme tedy zdolali během tří dnů, s krosnami a pouze s půldenní aklimatizací. Štěstí bylo, že Mohamed byl horský průvodce.
Zážitek z Damavandu byl úžasný, dokončení výletu však rozporuplný. Mustafovi jsme dle dohody zaplatili 50 USD za úschovnu a odvoz z/od shelteru. Za ubytování si však vzal 200 000 riálů plus si vyžádal jako dárek Ondrovu čelovku. Protože na tu noc měl v domě návštěvu, překvapivě nám před usnutím sdělil, že v obývacím pokoji musíme udělat místo pro jeho známé a nás přesunul do malé místnosti bez oken. Navíc jsem zjistila, že mi chybí nůž, Ondrovi ponožky a další drobnosti. Milým překvapením bylo, že nás ráno tato rodina pozvala na typickou snídani, vajíčko s chlebem lavoš.
Damavand jsme zvládli během tří dnů a nám zbývaly další tři dny, než přijedou naši dva čeští kamarádi. Nevěděli jsme co dál, nakonec jsme se rozhodli pro Kaspic. Nebyla to však dobrá volba.
pondělí - 27.7.2009 - Kajvil Forest
Ke Kaspiku jsme se nechali svézt taxikem za 120 000 riálů tj. za 220 korun. Taxikář nás pozval během cesty do jeho bytu v Amolu na ledový čaj a ovoce. Asi nás chtěl ukázat své rodině. Poté jsme pokračovali do městečka Mohamed Abad k moři. Ale co dál? Procházeli jsme se městem, které je turisticky nezajímavé a nikdo neumí anglicky. Nakonec Ondra stopnul auto, které nás za jeden papírek odvezlo do Nuru a poté taxikem za dva papírky do Kajvil Forest nedaleko města Chamestan. Chtěli jsme si udělat trek, ale zdejší okolí to nedovolilo. Jedná se totiž o výletní piknikové místo iránských rodin. Sledovali jsme místní, okusili místní zmrzlinu a osvěžili se u umělého pramenu pitné vody. Iránci se zde myjí, naplňují lahve a umývají nádobí. Pro přespání jsme si našli odlehlé místo v lese, aniž bychom uskutečnili plánovaný trek.
úterý - 28.7.2009 - okružní jízda taxíkem
Ráno nás probudilo sluníčko, nasnídali jsme se a vydali zpět k umělému prameni. Již takto brzy ráno zde bylo hodně iránských rodin a my je z povzdálí sledovali. V městečku Chamestan jsme v 11 hodin nastoupili do taxika a požádali pana řidiče o svezení do Sisangal National Park. K našemu překvapení se jednalo o další piknikové místo, podobné českému kempu. Ondra vysvětlil panu řidičovi, že hledáme místo na strávení treku. Bohužel si ti dva nerozuměli a pan řidič nás čtyři hodiny vozil z místa na místo, protože si myslel, že chceme Kaspic poznat z oken jeho žlutého auta. Když jsme zjistili, že se jedná o nedorozumění, nechali jsme se odvézt do přístavního města Babol Sar. Toto město leží asi 30 km od železniční trati, kteru jsme chtěli využít pro přesun do Kashanu. Problém nastal, když se mělo platit. Celý čtyřhodinový výlet nás stál půl milionu riálů. Nemohli jsme se zbavit veškeré místní měny, proto jsme chtěli zaplatit dolarama. Našemu sporu přihlíželo několik místních, kteří zavolali milou anglicky mluvící paní, která nám pomohla spor urovnat. Zaplatili jsme 300 000 riálů plus 10 USD. Ubytovali jsme se na pláži v neklimatizovaném pokoji za 250 000 riálů. Odpoledne jsme se šli uklidnit procházkou po pláži plnou koupajících se iránců a iránek v oblečení. Do pokoje jsme se vraceli městem. Mě špatná nálada neopustila.
středa - 29.7.2009 - přejezd
Ráno jsme se vydali do místní národní banky směnit peníze. V Iránu jsou k této službě oprávněné pouze některé banky a doprovází to dlouhá a náročná procedura vyžadující speciálního bankéře, vyplnění formuláře a registraci formou ofocení pasu. Vyměnili jsme si dalších 135 eur. Odpoledne jsme si vzali taxi za 3 papírky do Qaem-Shahr na vlakové nádraží, odkud jsme chtěli pokračovat do Kashanu. Čekali jsme dlouhých sedm hodin, než vlak přijel a dalších sedm hodin jsme strávili cestou do Teheránu. Jednalo se o mojí první jízdu v lůžkovém voze.
čtvrtek - 30.7.2009 - Kashan
Do Teheránu jsme přijeli v 5 hodin ráno, svezli jsme se taxikem na jižní terminál a poté pokračovali do Kashanu. Kashan je krásné město a představuje klidnou oázu uprostřed pouště. Moje představa stromů a zeleného trávníků však byla mylná, zvláště v létě je zde vidět pouze žlutá a hnědá barva a všude kolem vás se rozprostírá poušť. Ubytovali jsme se v hotelu Golestan Inn za 170 000 riálů (sleva po náročném smlouvání). Na vlakovém nádraží jsme měli ve 12 hodin sraz s našimi spolucestujícími Ivanem a Jitkou. Protože jsme do Kashanu dorazili v předstihu, nechali jsme jim vzkaz na informacích. Štěstí se k nám konečně vrátilo a to v podobě mladého anglicky mluvícího sympatického studenta a učitele angličtiny. Strávili jsme s ním celé odpoledne prohlídkou města a navštívili zdejší nejstarší mešitu, 2 historické domy 1. Soltan Amir Ahmad Bath Room 2. Tabatabari House a známý bazar s nekonečnými uličkami. V bazaru jsme tajným vchodem vystoupili na střechu a obdivovali celé město. Společně jsme povečeřeli náš první kebab a protože to byl lektor anglického jazyka, požádal nás, abychom ho večer doprovázeli na jeho english lesson. Studenti si Ondru tak oblíbili, že si s ním povídali celé dvě hodiny a nechtěli ho pustit domů. Do hotelu jsme se vrátili až pozdě večer a konečně jsme se setkali s I+J a sdělili si první dojmy a zážitky.
pátek - 31.7.2009 - Abyaneh
Cílem pátečního dne (pro Iránce volno) byla starobylá vesnička Abyaneh. Ráno jsme se ještě byli v Kashanu podívat na zahrady FIN a odtud rovnou na dálnici stopovat místní auta. Dle cestopisů i místních info je jedinou možností dopravy taxi, my však zkusili stopování. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a podařilo se. S Ondrou nás svezl jeden málo mluvící pán zadarmo až na křižovatku na Abyaneh. Poté nám zastavili čtyři mladíci, se kterými jsme strávili skoro celé opoledne (auto 3 vpředu, 3 vzadu, kufr krosny lano, kebab). Pozvali nás na oběd a společně jsme piknikovali mezi iránskými rodinami, které sem přijeli strávil poklidný den. Stanovali jsme na políčkách místních vesničanů.
sobota - 1.8.2009 - Esfahán
V okolí Abyaneh jsme strávili ještě celé dopoledne. Rozhodli jsme se pro výstup na jednu z mnoha zřícenin, odkud byl krásný výhled na celé městečko. Opět jsme měli štěstí a na cestu do vysněného Esfahánu využili stopování (modrý náklaďák pokuta, černý taxi, místní Iránci, bus). Ubytovali jsme se v hostelu Amir Kabir a udělali prvotní procházku na náměstí. Večer jsme povečeřeli kebab, já drcený lilek a šli obdivovat mosty na řece Zayndeh.
neděle - 2.8.2009 - Esfahán
Esfahán je nejkrásnější město Iránu. Vzestup začal v 16. století za vlády šáha Abbáse I., který z něj udělal hlavní město a architektonicky nejpřitažlivější město v islámském světě. Město je od roku 1979 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Leží v nadmořské výšce 1 590 m.n.m. a je třetím největším městem v Iránu. Nejdříve jsme navštívili slavné Imámovo náměstí s rozměry 512 x 163 m. Na náměstí stojí čtyři významné stavby a uprostřed je trávník, na kterém večer piknikují iránské rodiny. Je zde Imámova mešita, Luftulláhova mešita, Palác Ali Kapu a portál do Velkého bazaru. Náměstí má velkolepou atmosféru a člověk ho může obdivovat i několik hodin. Poté jsme se šli podívat na Páteční mešitu (masjid-e jameh), která je největší v Iránu a zahrnuje všechny perské architektonické slohy (co je vlastně mešita? ivány, nádvoří, minarety, bázen ...). Další neopomenutelnou částí Esfahánu jsou jeho mosty přes řeku Zádžende. Z jedenácti mostů je pět historických a my navštívili most Chubí, most Chadžú (nejhezčí kvůli svým dvěma arkádám nad sebou) a most Si-o-Seh (most 33 oblouků), kde jsme poseděli v čajovně. Řeku však postrádáme a její koryto je popraskané od sluníčka. Na druhé straně města jsme navštívili Arménskou čtvrť, která má dosud vesnickou atmosféru a je zde k vidění katedrála Vank a Betlémský kostel.
pondělí - 3.8.2009 - přejezd
Ranní probuzení není nejlepší, cítím se unavená a musím si vzít smectu. Myslím si, že je to únava ze sluníčka. Zatím co odpočívám v hotelu, ostatní jdou do města vyměnit peníze a koupit melouna. Odpoledne nasedáme do městského autobusu, který je úplně narvaný. Nevšímám si, že nastupuji do pánské části. Nikomu to nevadí, jeden pán mě dokonce pouští sednout. V 15.30 hodin na hlavním nádraží nasedáme do busu a míříme směr Hamedan. Cesta trvá celých sedm hodin a stojí 3 papírky na osobu, tj. 120 korun.
úterý - 4.8.2009 - Hamedan
Hamedan je krásné město obklopeno horami. Toto město vzniklo již ve 2. tisíciletí př.n.l. a původní název byl Ekbatana. Leží ve výšce 1 750 m.n.m. My jsme se rozhodli pouze pro krátkou návštěvu, protože jsme se již těšili do hor. V Hamedanu jsme navštívili dvě hrobky, hrobku Avicenna a Babá Táhera. Avicenna byl všestranný vědec, který ovládal veškeré dostupné a známé obory. Ze všech oborů se nejvíce zajímal o lékařství, filozofii a umění. Několikrát musel kvůli svému zaměření uprchnout, působil např. v Hamedanu a Esfahanu. U hrobky Avicenna jsme potkali příjemnou mladou paní, učitelku angličtiny, která nás pozvala na delicious oběd - kuře s rýží. S touto sympatickou paní a s její rodinou jsme strávili celé odpoledne povídáním o české a islámské kultuře. K večeru nás její manžel odvezl na autobusové nádraží, kde nám koupil lístky do Qazvinu. Do Qazvinu jsme přijeli pozdě večer a ubytovali se v hotelu Khaksar za 6 dolarů na osobu. Upřednostnili jsme levné dormitory před tříhvězdičkovým hotelem MarMar, který nám doporučili kluci z busu. Hotel vypadal opravdu luxusně a jeden pokoj stál 3/4 milionu. Této situaci jsme se ještě dlouho smáli.
středa - 5.8.2009 - údolí Alamut
Údolí Alamut je krásné místo pro trekování a my jsme se již opravdu těšili do přírody. V této oblasti se nachází středověké hrady sekty asasínů. Tato sekta se občas přirovnává k teroristickým organizacím, protože jeho stoupenci tvrdým výcvikem a představou ráje prováděli vraždy významných lidí okolo sultánova dvora. Na místě se však dozvíte, že se nejednalo o sektu, ale o vzdělanou skupinu lidí, jejiž členové nesouhlasili s podrobenou vládou a vyznali se ve všech přírodních oborech. Je několik způsobů, jak se sem dostat. Z Qazvinu buď přímo autobusem do vesničky Gazor Chán nebo minibusem do Moallem-e Kaláje. První bus jede brzy ráno, proto jsme si zvolili druhou variantu, minibusem ve 13. hodin. Dopoledne jsme stihli předběžné nákupy a přípravu na výstup. V jednu hodinu jsme nasedli do velmi starého typu minibusu a vyjeli směrem do hor. Silnice vedla přes hory a byla dosti náročná. Vzdálenost 80 km trvala skoro 4 hodiny, ale nám to nevadilo, protože výhledy z minibusu byly překrásné. Když jsme dorazili do vesnice Moallem-e Kaláje, nasadili jsme si krosny a bez mapy s pomocí kompasu vyrazili na cestu. Přespali jsme v přírodě pod širým nebem vedle zdroje vody. Tato krajina je velmi suchá, pokud se narazí na vodu, je lepší ji využít. Přestože jsme byli ve vysoké nadmořské výšce, komáři otravovali celou noc, proto jsem si zoufalá o půlnoci postavila stan.
čtvrtek - 6.8.2009 - hrad Alamut
Ráno jsme pokračovali v cestě přes hory a užívali si krásných výhledů. V poledne jsme sestoupili do vesničky, o které jsme si mysleli, že je Gazor Chán, ale nebyla. Nevadilo nám to, protože atmosféra této malé obyčejné vísky byla jedinečná. Nakoupili jsme si potraviny do zásoby a jeden pán nám nabídl, že nás do Gazor Chán odveze autem. Souhlasili jsme, protože jsme se těšili na hrad Alamut. Hrad Alamut je zřícenina hradu nad městečkem. Jeho kouzlo narušuje velký počet turistů a lešení. Přespali jsme v přírodě blízko hradu, v údolí ovocného sadu s řekou, ve které jsme se všichni vykoupali.
pátek - 7.8.2009 - Qazvin a nákupy dárků
Poslední společné ráno jsme se nikam nehonili a užívali si posledních společných chvil. Dopoledne jsme sestoupili do vesničky, kde se naše cesty rozdělily. Jitka s Ivanem měli před sebou ještě dalších 6 dní. My jsme se však již museli vrátit do města, protože se náš pobyt v Iránu krátil. Vzali jsme si taxi za 5 papírků tj. 200 korun za oba (odmítli jsme žluté taxi za 30 papírků) a tiše jsme se loučili s iránskými horami. Řidič jel maximální rychlostí a do Qazvinu jsme dorazili za 1,5 hodiny (oproti cestě minibusem 4 h). Musím přiznat, že jsem poprvé bála a těšila jsem se, až tuto jízdu o závod budeme mít za sebou. Opět jsme se ubytovali v hotelu Khaksar, ve dvoulůžkovém pokoji za 14 000 riálů. Nakoupili jsme první dárky a melouna a vrátili se do hotelu. Večer jsem opět slyšela muziku, která je typická v době muslimských modliteb. Iránci se modlí 5x denně. Věděla jsem, že je to naposledy, kdy to mohu slyšet, proto jsem seděla a užívala si poslední chvíle v této klidné iránské atmosféře.
pátek a neděle - 8. a 9.8.2009 - návrat do Prahy
V sobotu dopoledne jsme nakoupili poslední dárky a autobusem odjeli do Teheránu. Celou noc jsme strávili na letišti a v 7 hodin ráno nasedli do letadla. Naše cesta skončila a byla to cesta plná zážitků, milých překvapení a nezapomenutelných malých dobrodružství.
CO SE NESTIHLO:
1) Mashad - nejposvátnější město;
2) Qom - druhé nejposvátnější město v Iránu, konzervativní město s nejvíce věřícími;
3) Hamedan
- JZ u města Asad Abad leží GANJ NAMEH - reliéfy Dáreia I a jeho syna Xerxa;
- jeskyně Ali Sadr - systém jeskyň se stezkami a říčkou;
4) Esfahan - houpající se minaret 6 km od centra a zoroastriánský chrám;
5) Yazd - zoroastriánská kultura;
6) Shiraz - perská kultura;
7) Persepolis;
